O truchlení

Roland Barthes (1915–1980) je dodnes jednou z ústředních postav současné filozofie a kritické teorie, neboť jeho přínos sémiotice, lingvistice a literární teorii je zásadní pro každého, kdo se těmto oborům věnuje.

Přejeme si však představit Barthesovy intimnější filozofické cesty. Právě v jeho sentimentalitě, v hluboce láskyplném způsobu, jímž prostřednictvím hudby a literatury objasňuje přízraky lidského citového života, odhaluje francouzský myslitel své myšlení jako krásně podivné hledání nuancí a nepatrných rozdílů, které odkrývají nekonečné podoby lidské existence.

Proto se následující esej zabývá slavným „Deníkem smutku“ Rolanda Barthese – hluboce osobní zpovědní knihou, kterou si vedl po smrti své matky. Deník zármutku zkoumající každou trhlinu, kterou může ztráta způsobit. „Deník smutku“ je Barthesovým svědectvím o vytrvalosti lásky a odvaze odhalit nejen odvahu truchlícího, ale i jeho beznaděj.

Věnováno „Deníku smutku“ Rolanda Barthese

Při psaní těchto poznámek se spoléhám na svou vlastní banalitu. Na banalitu našeho truchlení. Po ztrátě těch nejbližších je to téměř nesnesitelná myšlenka. Myšlenka pronikající k tomu, co si člověk při setkání se smrtí milovaného člověka netroufá pojmenovat. Člověk musí čelit pocitu, že ztráta nemá žádnou důstojnost, vznešenost ani poezii. Jen sílu syrové nepřítomnosti, kterou prodlužuje lehkost opakování všedního života po tak zdrcující události.

Barthesův truchlící žije ve světě, který stírá možnost proměnit smrt v umění, ve smysl. Právě v této zkušenosti syrovosti zármutku rozkvétá pokušení stát se krutým, narcistickým a malicherným. Svůdná touha potrestat bezvýznamnou událost smrti a slzy, které vyvolává. Slzy nepřístupné psaní, malbě i zpěvu, tedy vyšší pravdě.

Právě zde se Barthesovo filozofické myšlení ukazuje nikoli jako součást odvěké pedagogiky, která nás učí umírat, nýbrž jako práce, již člověk věnuje kruté skutečnosti truchlení. Oddanost, která odhaluje skutečnou zranitelnost člověka. Tedy křehkou otevřenost, jež se nesoustředí na jediné živé ego, které se bojí vlastního konce, nýbrž na ego vystavené čisté nepřítomnosti milované osoby. Právě v takové vystavenosti se vyjevuje odmítnutí každé kompenzace plynoucí ze zdravým rozumem utvářených struktur bytí. Truchlící se nemusí svěřovat, chodit ven ani soustředit na svou práci, aby prošel bolestí a utrpením.

Odvaha člověka oddaného žalu se neprojevuje překonáním ztráty, nýbrž střežením její obscénní banality. A smysl takového šíleného strážcovství nenajdeme v dalším stejně banálním předpokladu, že truchlení lze vyléčit tím, že si je uchováme.

Barthesovo myšlení se snaží uchopit existenci v přetrvávající ráně. Nezhojitelnou ránu, která se stala hlubokou podstatou člověka. A právě tato nezhojitelnost ztráty nejen definuje truchlení, ale také nás konfrontuje se skutečností něčeho, co se vymyká času a prostoru. Existovat v žalu totiž znamená přebývat v nehybnosti nekonečna. Snášet absolutní přítomnost bezmeznosti, projevující se jako nepřítomnost milovaného druhého, která brání každému pokusu začlenit truchlícího do proudu bytí.

Nebo Barthesovými vlastními slovy:

[Mourning]

Ne nepřetržité, nýbrž nehybné.

Právě zde lze konečně vyslovit zřejmou otázku. Jak se to dá vůbec snést? Jak se člověk nestane krutým, egoistickým, malicherným nebo ještě něčím horším? Barthesova odpověď je opět mučivá. Nedá se to snést a člověk se vším, co nedokáže vystát, skutečně stává.

Ale jak nehybné prázdno truchlení přetrvává, prohlubuje se a vrací se se vší svou zlomyslnou banálností, nastává okamžik ticha.

Klidný víkend 15. srpna; zatímco rádio vysílá Bartókův Dřevěný princ, čtu toto (při návštěvě chrámu Kašino, v dlouhém líčení Bašóovy cesty): „Dlouho jsme seděli v naprostém tichu.“
Okamžitě cítím jakési satori, mírné a blahodárné, jako by se můj žal tišil, sublimoval a smiřoval, prohluboval se, aniž by polevoval – jako bych „znovu nalézal sám sebe“.
Satori znamená náhlé osvícení a představuje duchovní cíl zenového buddhismu.

Pro Barthesův zármutek to znamená okamžik neutrality, ticho, v němž se nic nezměnilo, nic se skutečně nesmířilo ani nepřekonalo. Jediné, co však v tomto tichém okamžiku problesklo, je přítomnost mě samotného jako někoho, kdo truchlí, jako někoho, kdo skutečně existuje v této neutuchající ráně. Právě od tohoto záblesku začíná zotavení. Nejde o návrat k dřívějšímu způsobu života ani o naději na příchod uzdravené existence, ale o přijetí absolutní přítomnosti mě samotného v truchlení. Jde o poznání, které je ve své podstatě hlubokým projevem štědrosti vůči památce zesnulého blízkého člověka. Ti, kteří odpočívají v pokoji, nechtějí být připomínáni jako přízraky, jež pronásledují živé. Jejich imperativem je jistota definitivnosti. Tedy přijetí toho, co se stalo a nemůže se opakovat…

Barthes začal psát svůj „Deník truchlení“ den poté, co ztratil matku- 25. října^th 1977. V psaní pokračoval téměř dva roky. Poslední datovaný záznam je z 15. září^th 1979. Stojí v něm:

Jsou rána tak smutná…

Opravdu banální konstatování, svévolný konec života, který trvá v nekonečném zármutku. Křehký pomník tomu, co se nemůže opakovat…

Maminka.

Autor: Yakim Petrov

____________________________________________________________

1. Všechny věty psané kurzívou jsou citáty z:
Barthes, R. (2009). Deník truchlení. Přeložil Richard Howard. New York: Hill and Wang

2. Dřevěný princ je jednoaktový pantomimický balet, který v letech 1914-1916 složil jeden z nejslavnějších maďarských skladatelů Béla Bartók.
3. Matsuo Bashō (1644-1694) byl nejslavnějším básníkem japonského období Edo.
4. Toto je definice satori podle Merriam-Webster.

 ------------------

Přidejte se k nám a pomozte rodinám uctít památku jejich blízkých i domácích mazlíčků prostřednictvím umění!

Náš partnerský program je nyní k dispozici. na https://www.pulvisurns.com/pages/affiliate-program-by-pulvis-art-urns