Nová estetika vzpomínkových předmětů pro domácí mazlíčky

Po staletí nesly předměty, které vytváříme po smrti, určitý vizuální jazyk. Očekává se od nich, že budou důstojné. Rozpoznatelné. Záměrně symbolické.

Způsob, jakým vzpomínáme na zvířata, se však mění.

Současný památník pro mazlíčka se stále hůře odlišuje od předmětů, které si vybíráme prostě proto, že se nám líbí. Sochařský tvar na polici. Keramický předmět v tichém koutě. Předmět z materiálu, na němž se světlo zachytává zvláštním způsobem. Nic na něm nemusí nutně dávat najevo smutek.

A možná právě v tom to celé spočívá.

Když je zvíře součástí domova po mnoho let, vzpomínání na něj nemusí nutně patřit do oddělené kategorie života. Vzpomínka existuje vedle nábytku, fotografií, knih a předmětů, které se kolem tohoto vztahu nahromadily. Památník tedy může být také takový.

Výsledkem je nová estetika vzpomínání - tišší, osobnější a stále více spjatá se světem současného designu.

Když smutek přestane vypadat jako smutek

Předpokládá se, že předmět vytvořený jako reakce na ztrátu by měl působit dostatečně vážně, aby tuto ztrátu vyjadřoval.

Smutek však nemá univerzální podobu.

Pro jednoho člověka může mít vzpomínka podobu něčeho zdobného a symbolického. Jiný ji může najít v téměř abstraktní formě, určitém materiálu nebo předmětu, jehož význam je zřejmý jen jeho majiteli.

To představuje důležitý posun.

Památník už nemusí vysvětlovat sám sebe.

Může prostě jen být.

Díky tomu se předmět může vzdálit konvenční estetice pohřební kultury a přiblížit se jazyku umění a designu - kde význam není vždy zřejmý na první pohled a kde může být předmět významný právě díky tomu, co do něj vkládá pozorovatel.

Památník pro mazlíčka jako předmět do domácnosti

Vzpomínání na zvíře, které kdysi obývalo ty nejobyčejnější prostory našeho života, má něco zvláštního.

Mazlíček nepatří do obřadní síně. Patří do kuchyně, ložnice, zahrady, na pohovku. Jeho život se odehrává v opakujících se zákoutích každodenního domácího života.

Domov se tak stává součástí vzpomínky.

Současný památník může tuto skutečnost uznat, aniž by se snažil zvíře doslova ztvárnit. Může se stát dalším předmětem v tomto prostředí - něčím, co přirozeně zapadá mezi věci, díky nimž dům působí obydleně.

Na tomto rozlišení záleží.

Cílem není učinit smrt neviditelnou. Jde o to, aby vzpomínky mohly být součástí života.

Tichá síla neobvyklého tvaru

Některé z nejzajímavějších vzpomínkových předmětů jsou ty, které odmítají vypadat přesně tak, jak očekáváme, že budou vypadat.

Nemusí tu být otisk tlapky. Portrét. Zjevný nápis.

Místo toho tu zůstává tvar.

Křivka. Povrch. Zvláštní rovnováha mezi tíhou a jemností. Něco dostatečně abstraktního, aby se z toho nestalo doslovné znázornění, a přitom natolik osobitého, aby to získalo svůj význam.

Právě zde se design vzpomínkových předmětů začíná prolínat se sochařstvím.

Umění už dlouho chápe, že znázornění nevyžaduje napodobování. Tvar může něco evokovat, aniž by to napodoboval. Může naznačovat pohyb, aniž by ho zobrazoval, hřejivost, aniž by zobrazoval živé tělo, a trvalost, aniž by znázorňoval věčnost.

Stejný princip může proměnit i náš pohled na vzpomínkové předměty pro domácí mazlíčky.

Materiál promlouvá

Estetika předmětu nikdy není jen vizuální.

Materiál vnímáme hmatem, jeho hmotností, teplotou i tím, jak po jeho povrchu klouže světlo. Tyto vlastnosti mohou předmětu propůjčit téměř hmatatelnou osobnost.

Keramika má například zvláštní vztah k ruce i ohni. Kámen působí nezaměnitelně hutně a trvale. Dřevo vnáší kresbu, hřejivost a viditelnou stopu přírody. Kov může působit precizně, architektonicky nebo téměř nadčasově.

U vzpomínkového předmětu tyto vlastnosti nejsou bezvýznamné.

Stávají se součástí jeho slovníku.

Materiál může tiše sdělovat něco, co slova nedokážou: odolnost, křehkost, hřejivost, klid nebo kontinuitu.

Právě důraz na materiál a řemeslné zpracování umožňuje, aby se vzpomínkový předmět posunul za hranice pouhé funkčnosti. Stejný princip se odráží v tvorbě Pulvis, kde se k urnám přistupuje nejen jako k nádobám, ale také jako k pečlivě zhotoveným předmětům, jejichž tvar, povrch a materiál přispívají k jejich významu.

Od osobní sounáležitosti k osobnímu významu

Za touto novou estetikou stojí také širší kulturní posun.

Stále častěji si vybíráme předměty podle toho, co o nás vypovídají. Interiérový design se propojil s identitou; keramika a sochařství se přesunuly z galerií do domácností a od funkčních předmětů se stále častěji očekává, že budou mít svůj charakter.

Památeční předměty jsou součástí téže kulturní krajiny.

Urna pro domácího mazlíčka už nemusí být vnímána pouze jako příslušník určité kategorie. Lze na ni nahlížet jako na designový předmět, řemeslné dílo a nositele osobního významu.

Tím se jeho účel nezmenšuje.

Pokud něco, pak uznává, jak složitý je tento účel.

Předmět může uchovávat popel a zároveň v sobě nést příběh.

Konec „pohřebního vzhledu“

Možná nejzajímavější změnou není nástup jednoho nového stylu, ale konec očekávání, že památeční předměty musí mít vůbec jeden jediný styl.

Mezi památníkem a zbytkem domova už nemusí být žádný vizuální odstup.

Památník může být nenápadný nebo výrazný. Minimalistický nebo bohatě strukturovaný. V místnosti téměř neviditelný nebo záměrně pojatý jako socha.

Jeho hodnota nezávisí na tom, nakolik jasně se označuje za památník.

Tím vzniká jiný vztah ke vzpomínání. Místo toho, aby nám předmět hned při prvním setkání napověděl, co znamená, můžeme jeho význam objevovat postupně – skrze důvěrnou známost, souvislosti a osobní vzpomínky.

Předmět se stává součástí života, který po ztrátě pokračuje.

Jak si představujeme památník

Možná nejvýmluvnější otázkou není, jak by měl památník pro domácího mazlíčka vypadat, ale proč jsme vůbec očekávali, že památníky mají vypadat určitým způsobem.

Zdědili jsme vizuální tradice truchlení, ale naše vztahy se zvířaty se vyvinuly daleko za hranice kategorií, pro které byly tyto tradice vytvořeny.

Domácí mazlíček může být společníkem, každodenní součástí života i svědkem let obyčejného života. Jeho nepřítomnost proto můžeme pociťovat nejen jako okamžik ztráty, ale i jako změnu atmosféry domova a rytmu každodenního života.

Předmět vytvořený na památku může tuto složitost odrážet.

Nemusí znovu vytvářet minulost.

Nemusí zviditelňovat zármutek.

Stačí, když vzpomínkám poskytne místo, kde mohou být.

A možná právě tímto směrem se ubírá nová estetika památníků pro domácí mazlíčky: pryč od předmětů, které nám říkají, jak truchlit, a k předmětům, které nám umožňují vzpomínat vlastními slovy.

Nemusí být nutně pietní.

Nemusí být nutně tradiční.

Někdy prostě krásné – protože krásný byl i život, který připomínají.