Dokážou zvířata poznat, že jiné zvíře umírá? Co odhaluje věda o jejich vnímání

Když pes náhle věnuje nezvykle velkou pozornost stárnoucímu společníkovi, když kočka odmítá opustit vážně nemocné zvíře nebo když slon zůstává blízko umírajícího člena svého stáda, jen těžko se lze neptat, zda zvířata poznají, že se blíží smrt. Reagují na změny v chování, vnímají svými smysly něco, co lidé nedokážou zachytit, nebo jednoduše reagují na stav jedince, kterého znají?

Po staletí jsou příběhy o zvířatech, která vycítí smrt, součástí lidských pozorování. Někteří majitelé popisují domácí mazlíčky, kteří jako by chápali, že se jiné zvíře blíží ke konci života, zatímco jiní uvádějí neobvyklé chování krátce před smrtí společníka. Ačkoli se tyto příběhy často vykládají jako důkaz zvláštního povědomí o smrtelnosti, věda nabízí složitější vysvětlení. Zvířata mají smyslové schopnosti, které jim umožňují zachytit nenápadné fyzické a behaviorální změny, a výzkum zdokumentoval, jak různé druhy reagují na umírající a zemřelé jedince. Otázkou je, zda jim tyto schopnosti umožňují rozpoznat samotnou smrt, nebo zda reagují na známky, kterých si lidé nemusí všimnout.

Dokážou zvířata rozpoznat, že jiné zvíře umírá?

Schopnost rozpoznat, že je jiné zvíře nemocné, nemusí nutně znamenat, že zvíře ví, že se blíží jeho smrt. Může si všimnout změn v pohybu, dýchání, tělesné teplotě, postoji, hlasových projevech nebo pachu, aniž by chápalo, jaký zdravotní stav je způsobuje.

Tyto rozdíly jsou obzvlášť zajímavé u společenských druhů, jejichž jedinci se pravidelně pozorují a vzájemně ovlivňují. Zvířata žijící společně se seznamují se zvyklostmi, pohyby a chováním ostatních. Společník, který náhle přestane jíst, pohybuje se méně často nebo jinak reaguje na sociální kontakt, proto může přitahovat neobvyklou pozornost.

Obor komparativní tanatologie, který zkoumá, jak zvířata vnímají smrt a reagují na ni, začal toto chování zkoumat systematičtěji. Výzkumníci studují smyslové informace, pomocí nichž zvířata rozlišují živé jedince od umírajících či zemřelých, včetně zrakových, chemických a hmatových signálů.

Přehledová studie publikovaná v roce 2018 v časopise Philosophical Transactions of the Royal Society B, kterou vypracovali výzkumníci André Gonçalves a Dora Biro, zkoumala důkazy z různých skupin zvířat, včetně slonů, primátů, kytovců, ptáků a hmyzu. Jejich práce ukázala, že reakce na smrt se neomezují na jeden druh ani na jeden typ chování. Zvířata mohou zemřelé jedince zkoumat, vyhýbat se jim, dotýkat se jich, chránit je nebo zůstávat v jejich blízkosti, v závislosti na své biologii a sociálním uspořádání.

Existuje však důležité omezení: pozorování reakce na nemoc nebo smrt nedokazuje, že zvíře dokáže předvídat, kdy jiný jedinec zemře.

Mimořádný čich

Jedno z vědecky nejzajímavějších vysvětlení souvisí se zvířecím čichem. Zejména psi mají mimořádně vyvinutý čichový systém, který jim umožňuje rozlišovat chemické signály, jež lidé vnímají jen obtížně, nebo je nedokážou zachytit vůbec.

Každý živý organismus produkuje těkavé organické látky, běžně označované zkratkou VOC. Tyto látky se uvolňují při procesech souvisejících s metabolismem a lze je najít v dechu, kožních výměšcích, moči a dalších tělesných látkách. Jejich složení se může změnit, když organismus onemocní infekcí, dojde u něj k zánětu nebo nastanou jiné fyziologické změny.

To znamená, že nemoc může změnit pach zvířete, i když jsou viditelné příznaky poměrně nenápadné.

Výzkum psího čichu prokázal, že speciálně vycvičení psi dokážou rozlišovat určité pachové vzorce spojené s nemocemi. Přehledová studie z roku 2021 publikovaná v BMC Infectious Diseases zkoumala studie zaměřené na rozpoznávání různých zdravotních potíží, včetně infekcí, nádorových onemocnění a metabolických poruch. Vysvětlila, jak mohou změny v chemickém profilu těla poskytovat vycvičeným psům rozpoznatelné signály.

Tyto poznatky jsou obzvlášť důležité při úvahách o tom, zda jedno zvíře dokáže rozpoznat, že je jiné vážně nemocné. Pes může zaznamenat změny pachu svého společníka dříve, než se jeho stav stane zřejmým lidskému pozorovateli.

Rozpoznání nemoci a předvídání smrti jsou však dvě odlišné schopnosti. V současnosti neexistují zavedené vědecké důkazy, že psi dokážou spolehlivě rozpoznat, že se jiné zvíře chystá zemřít, pouze podle pachu. Jejich citlivost na chemické změny může některá pozorování vysvětlovat, ale nedokazuje, že chápou blížící se smrt.

Sloni: Reakce na umírajícího druha

Sloni patří k nejpřesvědčivějším příkladům reakcí zvířat na umírající jedince. Jejich sociální vztahy jsou složité a členové stáda udržují dlouhodobá pouta, která mohou zahrnovat spolupráci, ochranu i blízký fyzický kontakt.

Výzkumníci zaznamenali, že sloni přicházejí k nemocným nebo umírajícím členům své skupiny, dotýkají se jich choboty, zkoumají jejich těla a někdy se pokoušejí podpírat jedince, kteří už nemohou stát.

Vědecká studie publikovaná v roce 2019 zkoumala tři případy přímo pozorované u volně žijících asijských slonů. Výzkumníci zaznamenávali chování před smrtí jednotlivých slonů, během ní i po ní. Ve všech třech případech ostatní sloni projevovali průzkumné chování, například očichávání a fyzické prohlížení. Někteří se také pokoušeli podpírat umírající slůňata, zatímco jedna dospělá samice vydávala v přítomnosti umírajícího slůněte vysokofrekvenční zvuky.

Tato pozorování naznačují, že sloni reagují na fyzický stav ostatních příslušníků svého druhu způsobem, který přesahuje prosté vyhýbání se. Jejich chování může souviset se sociální vazbou, tísní a snahou pomoci.

Sloni také projevují značný zájem o ostatky zemřelých jedinců. Byli pozorováni, jak prohlížejí kosti, dotýkají se lebek a klů a zkoumají místa, kde zemřeli jiní sloni.

Vědci však zůstávají při výkladu tohoto chování opatrní. Slon, který přichází k umírajícímu druhovi, může rozpoznat, že se děje něco vážně špatného, aniž by nutně chápal, že smrti nelze zabránit. Jeho chování může být pokusem reagovat na známého jedince v nouzi.

Psi a kočky: Dokážou zvířecí společníci rozpoznat, že jiné zvíře umírá?

Domácí zvířata jsou obzvláště zajímavým předmětem studia, protože často po mnoho let sdílejí své životní prostředí s jedinci jiného druhu nebo s jinými zvířaty.

Psi a kočky si zvykají na rutinu svých společníků, včetně jejich pohybů, zvuků, stravovacích návyků a způsobů vzájemného kontaktu. Když se tato rutina výrazně změní, zvíře, které zůstalo, může reagovat zvýšenou pozorností, setrváváním poblíž nebo neobvyklým chováním.

Byly zkoumány také reakce psů na smrt jiného psa. Studie publikovaná v roce 2022 v časopise Scientific Reports se zabývala změnami v chování psů po smrti zvířecího společníka. Výzkumníci shromáždili od majitelů informace o změnách v chování, včetně změn spánkového režimu, snížené aktivity, změn chuti k jídlu a zvýšeného vyžadování pozornosti.

Zjištění naznačovala, že někteří psi po ztrátě jiného psa v domácnosti vykazují změny v chování. Rozsah těchto reakcí zřejmě souvisel s povahou jejich předchozího vztahu.

Tento výzkum je relevantní, protože ukazuje, že smrt společníka může mít důsledky pro zvířata, která po něm zůstanou. Neprokazuje však, že psi dokážou smrt předvídat.

Kočkám se v této konkrétní oblasti věnovalo podstatně méně vědecké pozornosti. Jejich reakce na nemoc a smrt mohou zahrnovat změny v blízkosti, sociálních interakcích nebo vyhýbání se druhým, dostupné důkazy však nestačí k závěru, že mají zvláštní schopnost rozpoznat blížící se smrt.

Důležité je rozlišovat mezi tím, že si zvířata všímají změn u svých společníků, a tím, že nutně chápou jejich příčinu. To, co se jeví jako neobvyklé povědomí, může být výsledkem souhry důvěrné známosti, smyslového vnímání a sociální vazby.

Proč některá zvířata zůstávají blízko umírajících společníků?

Zůstávání v blízkosti umírajícího jedince patří k chování, které nejvíce přitahuje lidskou pozornost. Může působit záměrně a ochranitelsky, a dokonce připomínat chování lidí, když někdo blízký umírá.

Podobná pozorování byla zdokumentována u několika společenských druhů, zejména u slonů, primátů a kytovců.

U primátů matky někdy nosily svá uhynulá mláďata ještě dlouhou dobu. Srovnávací studie zveřejněná v roce 2021 zkoumala 409 zdokumentovaných případů napříč 50 druhy primátů. Zjistila, že nošení mláďat bylo pravděpodobnější, když smrt nastala z netraumatických příčin, jako je nemoc, než v důsledku traumatických událostí.

Jedním z možných vysvětlení je, že absence náhlých nebo viditelných známek smrti matce ztěžuje rozpoznat, že mládě už nežije. Matka může dál reagovat na známé fyzické a sociální signály a své chování postupně přizpůsobovat, jak se rozdíly stávají zjevnějšími.

Podobná pozorování byla zaznamenána u delfínů a velryb. Některé matky dál vynášely uhynulá mláďata k hladině, někdy po značně dlouhou dobu. Toto chování může souviset s mateřskou vazbou a postupným vyrovnáváním se se ztrátou potomka.

To, že zvíře zůstává blízko umírajícího společníka, tedy nemusí nutně znamenat, že ví, že se blíží smrt. Může to spíše odrážet význam již navázaného sociálního vztahu a obtížnost reakce na náhlou změnu stavu jiného jedince.

Dokážou zvířata rozpoznat pach smrti?

Schopnost rozpoznat nemoc podle čichu je jen jednou částí vědeckého vysvětlení. Výzkumníci také zkoumali, jak zvířata reagují na chemické změny, k nimž dochází po smrti.

Jak se biologické tkáně začínají rozkládat, uvolňují látky spojené s rozkladem organického materiálu. Patří mezi ně putrescin a kadaverin, chemické sloučeniny, jejichž role v reakcích zvířat na zemřelé jedince byla předmětem výzkumu.

Recenze z roku 2018 v časopise Filozofické transakce Královské společnosti B: Biologické vědy zkoumala, jak různé druhy využívají chemické signály k rozpoznávání uhynulých jedinců vlastního či jiného druhu.

Hmyz nabízí obzvlášť názorné příklady. Některé druhy mravenců reagují na chemické látky spojené s rozkladem tím, že odstraňují uhynulé členy svých kolonií. V některých případech však podnětem není jen výskyt nové chemické látky. Chování vedoucí k odstraňování mrtvých těl může vyvolat také vymizení látek, které se běžně vyskytují na těle živého mravence.

Obratlovci mohou reagovat odlišně. Některé ryby a další živočichové se vyhýbají místům, kde se nacházejí pozůstatky uhynulých jedinců, možná proto, že související chemické signály upozorňují na riziko infekce nebo nebezpečí.

Tyto reakce nemusí nutně dokazovat, že zvířata smrti rozumějí. Mohou jít o adaptivní reakce, které zvířatům pomáhají vyhýbat se nemocem, rozpoznávat hrozby nebo chránit bezpečí jejich sociálních skupin.

Přesto dokazují, že smrt vytváří smyslové podněty, které ostatní zvířata dokážou zaznamenat.

Jde o instinkt, uvědomění, nebo něco víc?

Největší obtíž při snaze porozumět reakcím zvířat na umírající jedince spočívá v určení toho, co toto chování skutečně znamená.

Zvíře, které zůstává po boku umírajícího společníka, může reagovat na citovou vazbu, změny pachu, nezvyklé pohyby nebo absenci běžného sociálního kontaktu. Tato vysvětlení se navzájem nevylučují.

Vědci rozlišují mezi rozpoznáním toho, že jedinec už nefunguje normálně, a pochopením nevratnosti smrti. Zvíře může poznat, že společník nereaguje, aniž by chápalo, že tento stav nelze zvrátit.

Toto rozlišení je důležité, protože lidští pozorovatelé často vykládají chování zvířat prizmatem vlastních emočních zkušeností. Pes, který odmítá opustit nemocného společníka, může působit dojmem, že chápe, že se blíží smrt, ale samotné chování to nedokazuje.

Mezi druhy i jednotlivými zvířaty jsou také značné rozdíly. Zvířata se složitou sociální strukturou mohou mít více příležitostí dozvědět se o nemoci, zranění a smrti prostřednictvím opakovaných setkání. Jejich předchozí zkušenosti, vztahy i smyslové schopnosti mohou ovlivnit, jak reagují.

V současnosti neexistuje vědecká shoda na tom, že zvířata dokážou předpovědět přesný okamžik smrti jiného jedince. Výzkum stále více potvrzuje, že mnoho druhů dokáže zaznamenat významné změny u jiných zvířat a reagovat na jejich fyzické a sociální důsledky.

Co nám to odhaluje o tom, jak zvířata prožívají ztrátu

Schopnost rozpoznat změny ve stavu společníka má význam přesahující pouhou vědeckou zvědavost. Vede k hlubšímu pochopení vztahů, které si zvířata mezi sebou vytvářejí, a způsobů, jakými reagují na jejich narušení.

Po smrti jiného zvířete může být zvíře, které zůstalo, tišší, méně aktivní, více závislé na svém majiteli nebo nezvykle pozorné vůči známým místům a každodenním zvyklostem. Tyto změny bychom neměli automaticky vykládat jako zármutek, mohou však naznačovat, že zvíře reaguje na významnou změnu ve svém sociálním prostředí.

Pro majitele může být rozpoznání těchto změn důležité. Zachování známého denního režimu, věnování pozornosti a sledování zdravotního stavu zvířete, které zůstalo, mu může pomoci přizpůsobit se nepřítomnosti společníka. O přetrvávajících změnách chuti k jídlu, chování nebo aktivity byste se měli poradit také s veterinářem, a nepřipisovat je výhradně emočnímu rozrušení.

K pochopení reakcí zvířat na smrt nemusíme předpokládat, že všechny druhy prožívají smrt stejně jako lidé. Je třeba si uvědomit, že zvířata získávají informace smysly a prostřednictvím sociálního chování, které se od našich mohou značně lišit.

Jiné chápání posledních okamžiků

Věda dosud neprokázala, zda zvířata skutečně vědí, kdy se blíží smrt jiného jedince. Výzkum však ukázal, že dokážou zaznamenat změny spojené s nemocí, reagovat na neznámé tělesné stavy a složitě reagovat na umírající i mrtvé společníky.

Jejich mimořádný čich, citlivost na pohyb a vnímání sociálních vztahů mohou vysvětlovat chování, které lidským pozorovatelům dlouho připadalo záhadné.

Snad nejdůležitější rozdíl spočívá v tom, že rozpoznat smrt nutně neznamená chápat ji stejně jako lidé. Zvíře nemusí rozumět nevratnosti smrti, přesto si může všimnout, že se známý společník mění, reagovat na jeho zranitelnost a vnímat jeho nepřítomnost.

Tato pozorování nám připomínají, že prožívání nemoci, odloučení a ztráty není výhradně lidskou záležitostí. Přestože přesná povaha zvířecího vědomí zůstává otevřenou vědeckou otázkou, důkazy naznačují, že jejich reakcím na závěrečné fáze života bychom měli věnovat větší pozornost, než tomu bylo dosud.