Princezna Honey Belle
Když jsme Kodyho původně dostali v malé bílé plechové krabičce, cítila jsem úzkost. Byla studená a sterilní a ještě prohloubila můj žal. Nepřipadalo mi, že je to Kody. Věděla jsem, že si zaslouží něco výjimečného a krásného, něco, co navždy uctí jeho duši a památku. Když jsme před pár dny konečně dostali jeho urnu vyrobenou na míru, okamžitě se mi ulevilo. Teď se na něj můžu dívat, jak spočívá doma v krásném uměleckém díle, a necítím takovou beznaděj. Těžko se to vysvětluje, ale cítím mnohem větší klid.
odkaz na původní příspěvek 🔗











